Ukázka

Kdysi viděl v televizi film o tsunami, takže věděl, že než se vám převrátí během okamžiku život vzhůru nohama, předchází tomu pár menších varovných událostí. V případě tsunami to bylo zemětřesení. Také zmizí voda. Moře si ji stáhne z pobřeží, je to jako hluboký nádech před tím, než moře sfoukne město z pevniny. Zvířata utečou, ptáci uletí. A pokud budete pozorní, všimnete si všech těch věcí, které vám dávají najevo, že se něco děje, a třeba si zachráníte holou kůži. A nebo taky ne.
Bylo to podobné jako stát na pláži a pozorovat, jak voda mizí v dáli. Zemětřesení způsobilo, že se talíře ocitly na zemi, že se prolomila dvířka kuchyňské linky tou strašnou silou, kterou způsobil vztek mezi dvěma lidmi. Matěj to sledoval. Tonda, jeho bratr, plakal a dokonce vyběhl z domu a chvíli utíkal za otcovým autem, po chvíli se vrátil domů. A matka zuřila, rozbíjela věci a pak už jen seděla a brečela a na slova či dotyky svých chlapců nereagovala.
Pak se opila a usnula.
Chlapci uklidili nepořádek, pozametali střepy a šli spát.
A jak leželi, věděl Matěj, že tohle je zlé.
Matka pila pořád, ale už tak nevyváděla, nic nerozbíjela, s chlapci mluvila, občas i vyprala prádlo nebo připravila něco k jídlu. A oni si na to zvykli. Na tu novou mámu, která občas mluvila sprostěji, než by měla, která občas usnula cestou mezi kuchyní a koupelnou. Svět se nějak ustálil a jejich pozornost opadla.
Nepostřehli, že ptáci uletěli.
Ten okamžik, kdy tsunami Matějova života udeřila na pevninu, měl zůstat zapomenut. Od té doby upínal chlapec svou pozornost na cokoliv, co bylo v dohledu či v doslechu, upínal k věcem veškerou svou pozornost, pozoroval principy jejich fungování či života, aby mu na mysl ani na okamžik nepřišla ta hrozná nehoda, která mu vzala vše, co kdy měl.
Občas, převážně ve spánku, se to vracelo. Někdy jeden velký výbuch bolesti, žalu a marnosti, kdy mu hrdlo zaplnila hořkost, jindy se celá ta hrůza odvíjela jako zpomalený film. V obou případech se probouzel propocený, vyděšený, zmatený a zoufalý. Vždy se pak pokoušel opět usnout, ale nikdy se to nedařilo. A v těch těžkých, dusivých nocích k němu chodil bratr.
Neměl hlavu.
To Matěj věděl. Ztratil vědomí chvíli před tím, než o ni přišel, ale viděl, jak se střecha auta deformuje. Viděl explodovat boční okýnko, viděl, jak se ohýbá sloupek a vytváří něco, co víc než jako auto vypadalo jako nenažraná tlama děsivé příšery. Viděl, kam ta tlama směřuje, a pokud lze z té chvíle za něco poděkovat, je to právě fakt, že i s ním to monstrum pracovalo a bouchlo ho tak silně, že nemusel sledovat, jak to s tou hladovou mordou a hlavou jeho bratra bylo dál.
Bohužel ještě v autě, krátce před tím, než ho hasiči vyndali ven, přišel na moment k sobě.
Bylo to jen krátké procitnutí, tudíž i vzpomínka je kratičká. Původně nebyla žádná, když se probral v nemocnici, neměl o ní ani ponětí. Nevzpomněl si ani po druhé, ani po třetí operaci, které musel podstoupit. Vzpomněl si až v rehabilitačním centru, když se za ním stavili hasiči, kteří ho vystříhali z vraku ven. Přinesli mu velkou čokoládu, dobrodružnou knihu, zbrusu novou stavebnici a tu nejhorší vzpomínku, jakou může člověk vlastnit.
„Jak se daří malému kaktusátku?“ zeptal se jeden z hasičů a tím to celé spustil.
Matěj se na něj nejdřív otočil, aby odpověděl tak, jak byl zvyklý. Žádná sláva, už si dlouho nezapíchalo. Byl to totiž jeden fórek z dětského časopisu, který, ať byl myšlen jakkoliv, vzbuzoval v dětech smích a v rodičích rozpaky. Matka Tondy a Matěje ten vtip nikdy neviděla, protože v době, kdy si chlapci časopis koupili, jezdila už jinou ligu a neměla ponětí o tom, co chlapci čtou. Ale chlapcům se ten vtip líbil. A tak, když se jeden z nich tvářil kysele, hned mu ten druhý položil tu hloupou otázku, následovala ještě hloupější odpověď, a to už se zase oba smáli jako střelení.
Ta otázka ve spojení s hranatou, tvrdou, hladce oholenou tváří a hlasem, který se ozýval zpoza pokřivených plechů, probudila víc, než by si Matěj kdy přál.
Ta vzpomínka byla tato: Strašlivá bolest. Zezadu na hlavě, krční páteř a pak noha. Vykroucená, polámaná, zaklíněná pod hromadou šrotu. Bolest tak silná, že kvůli ní ani nemohl křičet, protože jakmile by jednou začal, nikdy by nepřestal.
Podíval se před sebe.
Matka ležela nalepená na přístrojové desce, hlavu měla zvrácenou dozadu a do strany, viděl její profil, viděl její vyceněné zuby i to, jak jí na rudém nose zasychá kapka, která už nikdy nestihne ukápnout.
Pak se podíval na bratra. Byl pořád vedle něj. Ruce měl rozhozené a otočené v podivných úhlech. Z kůže mu trčely kosti, ale to nejhorší bylo nad trupem. Byla to… prázdnota. Tam, kde měla být hlava, nebylo nic.
Chtěl začít jančit, chtěl začít vřeštět, zmítat se, vyrvat nohu z toho pitomého sevření a dostat se nějak ven, ale nešlo to. Nešlo nic, jen otočit hlavu co nejvíc na stranu.
Viděl je. Hasiče. Poznal je, jejich uniformy. Hýbali se strašně rychle. Měli nástroje, které vydávaly hluk, prach a jiskry. V pozadí viděl auto s majáky a ten kamion. A chlapa, který plakal do rukávu.
„Nehýbej se!“ křičel muž, co dělal ten rámus, na druhé straně šrotu.
A Matěj začal mluvit. Něco říkal, čert ví co.
A ten chlapík utišil tu neuvěřitelně hlasitou věc.
„Nehýbej se, chlapče, už jsme skoro hotoví, brzy tě dostaneme ven.“
A Matěj stáhl tvář do něčeho, co muselo vypadat neuvěřitelně komicky, nebo možná děsivě, a zeptal se. „Jak se daří malému kaktusátku?“
A pak to bylo zase všechno pryč.
Ta vzpomínka byla u něj v hlavě, ale byla ukrytá. Hasič mu ji připomněl. A Matějova rovnováha byla ta tam.
Pak teprve se stalo to, co se musí stát pokaždé. Když se změní svět, musí se změnit i člověk, který v tom světě žije. Matěj odpojil svou pozornost od věcí uvnitř a zabýval se vším možným, co bylo venku a co nějak nesouviselo s jeho hrozným zážitkem.
A od té chvíle začal v noci přicházet bratr.
Nepřicházel doopravdy, to ne. Přicházel uvnitř hlavy.
Byl slyšet jeho hlas a byla vidět ta jeho podivná, zkrácená silueta. Čím v těch představách mluvil, zůstává otázkou. Vážnější bylo to, že nikdy nemluvil pěkně.
Nikdy se neptal na kaktusátko, nikdy ho nezajímalo, jakým vnitřním peklem Matěj prochází. Jeho slova byla vždycky plná výčitek a zloby.
Jak si můžeš dovolit žít, když já jsem musel zemřít? Proč jsi nezemřel taky? Já jsem chtěl sedět na té straně, tak proč jsi tam seděl ty? Ty jsi teď volný a já s ní musím být už napořád! Jsi úplně zbytečný! Stejně otec odešel kvůli tobě! Stejně pila kvůli tobě! Stejně nás stáhla pod kamion kvůli tobě! Protože už se na tebe nedokázala dívat. Už tě nedokázala poslouchat!
Takhle bezhlavý Tonda mluvil a Matějovi z očí tekly slzy jako hrachy.
Nedokázal s tím nic udělat.
Tsunami ho chytila a vláčela ho s sebou dál a dál, dělala z něj něco jiného. Něco smutného, tichého, bez cíle, bez radosti, bez duše.